Strings

4. června 2016 v 18:23 | Rita |  Moje
Divadla... loutková divadla. Pamatuju si, když jsme do nich se školou jezdívali. Vždycky to byla ta radost, že jsme se ten den nemuseli učit - už si ani nepamatuji, co nás těšilo více. Zda-li to byla opravdová natěšenost na to vidět nějakou hru, nebo vážně jen den bez sebemenší kapky učení.
Tak jako jsem míval loutková divadla rád, tak přesně tolik je teď nesnáším. Jakpak by ne - jsem nucen tu pracovat, den co den, vybírat poplatky od škol, které sem chodí na představení... a pak poslouchat všechny ty dialogy divadelních her dokola a dokola, klidně i dvacetkrát za den. Nemůžete je přeslechnout, hlas dabérů je v reproduktorech moc hlasitý a není nám dovoleno používat v pracovních hodinách sluchátka... pro všechny případy.

Tady v tom městě, ve kterém teď pracuji, se v místním divadle zavedla nová věc - představení se hrají 24 hodin denně, šest dní v týdnu. Naštěstí mám kliku a jsem zaměstnán jen na denní služby, nevím, jak bych to na tomhle příšerném místě vydržel celou noc, bez jediného zdřímnutí.
Co se týče programu, hrají se tu většinou představení s nějakým dětským námětem - princezny, draci, princové a králové s královnami, mluvící zvířata, víly, elfové, čarodějnice... cokoliv, co byste si asi pod pojmem "pohádka" mohli představit. To konkrétně se tu hrává přes den, ale co přes noc, to je pro mě tajemstvím. Pochybuji, že to je v noci jeden a ten samý žánr - kdo by přece bral své děti v jednu hodinu ráno do divadla jenom kvůli tomu, aby viděli Šíleně Smutnou Princeznu, nebo Pohádku o Popelce? Beztak je tu nějaký bordel, lehké děvy a nahotinky... dokáži si to představit, i když mi takovou teorii nikdo nepotvrdil. Naštěstí se tu znám s jednou milou děvčinou, která tu vykonává tu samou práci co já, akorát během noci. Samozřejmě, snažím se jí tak trochu, lidově řečeno, dostat pod sukni, takže s ní sem tam prohodím pár slov. A osobně mám pocit, že se dostávám blíž a blíž k "úspěchu", zároveň z ní mám respekt... nepříjde mi jako typ na jednu noc, ale když už si s ní něco začínám, asi to něco obnese. Fajn, týden kytek a měsíc nějakého milého chování... který chlap by to nevydržel?
Když tu tak celý den sedím v malé místnosti a čekám, až skončí představení a do toho popíjím kávu, vzpomínám na staré dobré časy. Když jsem já se školou jezdíval do divadla... nejlepší bylo, když to divadlo zabralo nejméně dvě hodiny! Pak jsme se vrátili a už se nemuseli učit. Vzpomínám si na jedno z nejlepších loutkových divadel, které jsem kdy viděl - už si bohužel nepamatuji originální název, ale vím, že v tomhle divadle se poslední dobou čas od času hrává. Je to o víle, která bloudí po temných lesích, pak potká mladého, pohledného hocha a i přes příkaz zákona nadpřirozených bytostí onoho lesa se do něj zamiluje. Aby jejich lásku stará čarodějnice, která to má všechno pod palcem, překazila, odebere mladíka do zajetí a jí co nevidět hodlá proměnit v nestvůru. Jen když on pozná v té nestvůře onu vílu při tom, když jí před něj čarodějnice předvede, kletba se zlomí a budou spolu moci žít. Rád bych se ale vrátil k jednomu momentu - když víla tuší, že z ní s odbytím půlnoci bude ošklivé monstrum, tancuje u jezírka na takovou pomalou, flétnovou skladbu. Popsal bych jí jako tajuplnou, nádhernou, uklidňující a zároveň... jednoduše, ta skladba mi přijde jako takový "wonderwall". Sem tam se do ní zaposlouchám, když je představení v plném proudu... Jediné co mi na tom ovšem vadí je fakt, že ta hudba je strašně potichu, narozdíl od všech těch dialogů a mluvených monologů...

Jediná věc, co mě na tomhle týdnu štvala bylo to, že mi jednu denní službu připsali za noční. Doopravdy tady nechci být přes noc... i když, na druhou stranu, láká mě ta myšlenka na to zjistit, co se tady po nocích děje.
Když jsem dnes večer odcházel z práce, potkal jsem se s onou ženou mých erotických fantazií a rozhodl jsem se, že jí tak na půl hodiny zdržím před vchodem - bylo hezké počasí, tak proč ne? Zaplatil jsem jí kafe z automatu, a ve výsledku jsem koupil i jedno sobě a dokud už doopravdy neměla na spěch, stáli jsme tam opřeni o zábradlí a povídali si. Nakonec jsem z ní vymámil její WhatsApp účet a ještě tu noc si se mnou psala, když měla zrovna volnou chvilku.

Vy: ,,Hmmm... chtěl jsem se tě zeptat, jaká představení se tam vůbec po nocích hrají?? O.o"
Lessie: ,,Na co ti to bude?"
Vy: ,,No, víš, zítra mám noční šichtu za tebe."
Lessie: ,,Aha... tak to je asi ten důvod, proč mám z ničeho nic denní?? :)) Přidělili ti to oni nebo sis to vzal sám?"
Vy: ,,No... sám. Příjde mi škoda, aby se někdo jako ty po nocích mordoval bez spánku. ;)" Zalhal jsem.
Lessie: ,,Chceš mě do postele, co?"
Vy: ,,Ale to přece ne. Co si to o mně myslíš? Nemám sebemenší sebevědomí..."
Lessie: ,,Znáš tu pohádku o tý víle? Prej je teď hodně žádaná, oblíbená."
Vy: ,,Jo, myslim, že jo. Úplně miluju tu melodii u toho jezera! Neznáš jak se ta skladba jmenuje?"
Lessie: ,,Pošlu ti odkaz.."
Lessie: ,,[Link Corrupted]"
Vy: ,,Díky."
Vy: ,,Ale zpět k otázce. Co se tam v noci děje?"
Lessie: ,,Moment, musím pryč."
Vy: ,,Dobře."
Lessie: ,,Už jsi někdy někoho viděl, že by odcházel z denní s tebou? Kromě tvýho kolegy a šéfa."
Vy: ,,Máš pravdu, nikdy jsem nikoho nepostřehl."
Lessie: ,,Zajímavý. Ty loutkaři se snad musí střídat, ne?"
Vy: ,,Počkat, takže mi chceš říct, že se tam v noci taky hraje loutkový divadlo?"

A na to mi Lessie už neodepsala.
Den na to jsem měl volný, ale většinu odpoledne jsem prospal. Když jsem pak byl na cestě do práce, v autobuse jsem přemýšlel nad jednou věcí - když mi Lessie včera poslala odkaz na tu písničku, název tam sice byl, ale místo interpreta a a alba tam byla jen mřížka. Žánr nepopsaný, a rok vydání 2002... no ano, to odpovídá. V tom roce mi bylo zhruba osm a to bývaly premiéry oné pohádky. Byla to jediná informace, která seděla... název? String. Proč by se něco takového jmenovalo String? Já bych to rozhodoně pojmenoval jinak. Navíc, ta stránka vypadala strašně amatérsky... nebyl to ani YouTube odkaz, byl to něco jako to, když nahrajete na web určitý soubor a pak se dá pod jednou jedinou adresou získat... tak to na mě celou dobu působilo.
Neochotně jsem vystoupil z autobusu - byl večer, už se stmívalo. Vstoupil jsem do budovy loutkového divadla, ohlásil se a stoupl si ke vchodu do sálu. Dovybíral jsem peníze a následoval svojí rutinu.

Bylo kolem půl druhé ráno, když jsem se naposled podíval na hodinky před tím, než jsem šel vybrat další salvu peněz. Zajímavé - noc, ale stále sem chodilo obecenstvo. I když jich bylo málo a většina z nich byli muži, nebo ženy dospělého věku. Všiml jsem se, že se nikdo neusadil na balkóně - a tak jsem tam vyšplhal, abych se na to představení mohl podívat. Co jsem do té doby slyšel do mojí "kanceláře" mi totiž moc nenapovědělo - smích lidí, hudba, ale předpokládal jsem, že se tam hrají nějaké horory. Celé to bylo doprovázené pláčem, řevem, chaotickým smíchem - ale smích byl většinou od diváků. Hmmm... komedie smíchaná s hororem? Byl jsem na svojí cestě se to dozvědět. Stoupl jsem si tam a opřel se o zábradlí, dívajíc se na svoje hodinky jsem zjistil, že je ještě patnáct minut do představení. A tak mě praštila další věc, o které jsem se s Lessie v tom chatu bavil.
Hned za balkónem byl totiž vstup nad pódium... a tam jsou všichni ti loutkaři. Co kdybych se jich zeptal osobně a pak bych mohl zamachrovat před Lessie, že konečně vím něco, co ona neví? V tu chvíli jsem si myslel, že je to geniální nápad. Opustil jsem balkón a vydal se cestou k placu nad pódium - čím blíž jsem se ale dostával, tím divnější zvuky se ozývaly. Vrzaní, jakoby tam mezi sebou někdo mluvil, lidé s hodně utlumenými hlasy. Otevřel jsem dveře a vstoupil jsem dovnitř - nikde nic. Všude byly poházené loutky, a na kraji bylo malé zábradlí, přes které loutkaři nakláněli své ruce a dávali loutkám dočasný život. Podíval jsem se pod sebe - podlaha byla šíleně zaprášená. Než jsem se z toho ale stačil vzpamatovat, málem mi výlétlo srdce z krku. Tak moc jsem se lekl, když jsem se podíval vedle sebe - přesně na to místo u zábradlí, kde by měl stát loutkař pakli-že by loutka stála na kraji divadelního pódia.
Někdo tam stál. Udělal jsem pár kroků dozadu, abych si prohlédl alespoň záda té osoby - byla to žena a měla na sobě šaty. I v té tmě šlo poznat, jak strašně bledé vlasy má. No, dobře, třeba má už věk... pomyslel jsem si.
Všiml jsem si, že je v zadu židlička. V tichu jsem se na ní posadil a podíval se na hodinky - pět minut do představení. Seděl jsem tam a pozoroval tu ženu, zajímavé mi přišlo, že se celou tu dobu nepohla. Zdálo se, že tam jen stojí a zírá směrem dolů.
Asi minutu před představením se ve mně zmrazila všechna krev - zatajil jsem dech, když jsem si všiml, jak se s vrzajícím zvukem otevírají dveře. Podíval jsem se směrem k nim, když z nich už vycházel vysoký muž ve smokingu, kráčíc si to směrem k té ženě, a přitom se mě vůbec nevšiml. Snažil jsem se hrát mrtvého brouka, měl jsem jediné štěstí, že tam byla tma a byl jsem vzadu tak neviditelný. Ten muž se postavil vedle ženy a otočil se na ní, takže jsem ho viděl z profilu - hned jsem poznal, o koho kráčí. Můj šéf. Něco držel v ruce, která byla ode mě odvrácená. Poznal jsem to až v momentě, kdy tu ruku napřahoval směrem ke krku té ženy - ne na nějaké náhodné místo. Směrem k jejímu vazu. Zakryl jsem si ústa rukou a přivřel oči, když to, co držel v ruce jí do onoho místa zapíchl - stříkačku s nějakou kalnou látkou. Díval jsem se pryč, ale stejně jsem pořád slyšel zachrčení té ženy. Šéf na to opustil místnost, a nechal tam tu ženu stát. Chrčela, vydávala zvuky, jakoby se dávila, ale já pořád neměl odvahu vstát a pomoct jí - copak člověk, kterého píchnete jehlicí za krk, bude stát na vlastních nohou déle jak půl minuty? A navíc po minutě se vším přestala...
Měl jsem strach z toho, co se stalo. Chtělo se mi zvracet, když jsem tu ženu pozoroval, jak chodila u zábradlí z místa na místo a pohybala se svojí loutkou - představení už bylo dávno v plném proudu a já tam stále seděl a zíral na ní. Její kroky nebyly lidské... zdálo se mi to skoro robotické. To samé mohu říct o pohybu jejích rukou - tak nehumální, křivé, škubavé a křečovité. V životě jsem nic podobného neviděl... A přitom jsem nemohl stát. Bylo to, jakobych byl k té židli přikovaný, i když jediné, co jsem v té chvíli chtěl, bylo utéct. Utéct a už se na to místo nikdy nevrátit.

Představení se uklidnilo, stejně tak s obecenstvem. Loutkařka se zastavila uprostřed balkónu a chvíli tam nehybně stála.
Něco mě zvedlo ze židle, nýbrž já to nebyl... všude byla tma, jediné co jsem mohl okem pozřít byla tmavě modrá světla reflektorů, které svítily dolů na pódium...
Ne... já nechci. Nechci k ní jít!
A i tak jsem skončil vedle ní. Zíral jsem dolů na pódium - všude byla krev, ale obecenstvo v první řadě vypadalo stejně nadšeně. To co bylo dole... nebyla to loutka... Byl to člověk. Mrtvý člověk, v těle zabodané háky...
... a na těch hákách připevněné provázky, vedoucí k dřevěným tyčím, přes které postavu žena ovládala.
Zaslechl jsem vedle sebe pláč.
Pomalu jsem otočil hlavu směrem k ní - z očí se jí lily slzy. Její tvář byla bledá víc než bílé nemocniční zdi.
Zakřupalo v kloubech, když její hlavu pomalu otáčela směrem k té mojí...
měl jsem chuť brečet.
Utíkat.
Řvát.
Její bezživotné, zakalené a šedé oči probodávaly mojí duši.
Z pusy se jí lila krev, když jí pomalu otevírala, jakoby mi něco chtěla říct...
...místo slov jsem však s dalšími pohyby její lidskou loutkou zaslechl melodii hranou na flétnu.

Nebyli to loutkaři... nikdy. Nikdy to neovládali lidé.
Smrti jsem utekl.
Hrozivým vzpomínkám však ne...
Kvůli tomu se k ní vracím.
Než to udělám, chci se o něco podělit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady de Vampire Victoria Lady de Vampire Victoria | Web | 18. června 2016 v 4:57 | Reagovat

pěkný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama