Don't Stare Too Long

30. listopadu 2015 v 18:57 | Rita |  Přeložené
,,Marnost," Moje matka vždycky říká. ,,je cesta, kterou se ženy stanou zlé a plné nenávisti. Tak nekoukej moc dlouho do toho zrcadla."
,,Dobře mami." Vždycky odpovídám a pokračuji v tom, co dělám. Ale vždycky přemýšlím, jak mě může koukání do zrcadla udělat zlou? Jak mě to může naplnit nenávistí?
Rozhodla jsem se odporovat matčiným slovům.
Později toho dne, ležíc na posteli, jsem slyšela mojí matku jak na mě ze zdola volá: ,,Jdu pryč, za chvíli se vrátím!" a zabouchnutí dveří. Vyskočila jsem z postele a běžela k zrcadlu v chodbě, hned jsem viděla, jak vypadám. Dlouhé, štíhlé nohy, decentní poprsí, pihy co jsem měla vždy pod očima, tmavě hnědé oči a smolově černé vlasy, které končily až u mých ramen. Vypadala jsem dokonale.
Jenom, jak jsem se koukala, nemohla jsem svůj pohled odtrhnout, nemohla, ne, něco v té reflexi bylo špatně. Moje oči zčernaly a na mé tváři se vytvořil úsměv, který by měl jen šílenec. Začala jsem se přisunnovat blíže k zrcadlu, abych se na to lépe podívala.
Když jsem byla nos-na-nose se zrcadlem, pečlivě jsem svůj odraz prohlížela. Ale, najednou jsem uslyšela šepot,
Nedívej se tak dlouho
udělala jsem krok zpátky, ale můj odraz ne. Udělal krok dopředu, teď stál přímo přede mnou, začal se hihňat. Šla jsem dozadu tak dlouho, dokud se moje záda nedotkla zdi. Odraz začal zpívat.
Řekni sbohem,
protože jsi musela hledat,
moc daleko,
nebudeš žít,
abys mohla dnes v noci vidět.
Moje oči se rozevřely strachem, jediná věc, na kterou jsem myslela, bylo běžet. Běžet, jak nejrychleji jsem mohla. Vzpamatovala jsem se a začala běžet chodbou, jediná věc, kterou jsem slyšela bylo moje srdce... bilo tak rychle, moc rychle. Chodba se stáčela doprava, když jsem zahybala, spatřila jsem záblesk toho odrazu, jak pomalu jde směrem ke mě a prstem sjíždí po zdi, teď bzučel, pořád s tím úsměvem na tváři.
Doběhla jsem do pokoje mojí matky, zabouchla za sebou dveře. Nevěděla jsem co dělat. Spadla jsem na všechny čtyři a začala lézt směrem k matčině skříni. Když jsem prolézala kolem postele, uslyšela jsem kroky blížící se ke dveřím. Otočila jsem se, viděla stíny v malé štěrbině pod dveřmi. Na pokraji slz jsem lezla k té skříni, kolena si dřela o dřevěnou podlahu, začínalo to bolet.
Skříň přímo přede mnou, vstala jsem a odemkla jí. Vstoupila jsem dovnitř a skočila do rohu. Slzy mi tekly po tváři a jediné, na co jsem myslela byla slova mé matky. Marnost, je to, co dělá ženy zlé. Marnost, je to, co ženy naplní nenávistí. Ale jak se mohlo stát tohle jenom kvůli tomu, že jsem se koukala do zrcadla?! Jak?! Jak?! JAK?!
Uslyšela jsem, jak se dveře otevírají. Jak se sem dostala? Myslela jsem, že jsem zamkla. Zavřela jsem oči... Marnost, marnost, marnost, to je to, co dělá ženy zlé. Promiň, mami.
Dveře se plně otevřely, ticho zaplavilo místnost a začala jsem hlasitě naříkat.
Neměla ses dívat tak dlouho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama