ANTRAN

30. listopadu 2015 v 19:05 | Rita |  Přeložené
Obrázek na který se koukáte je pořízen v sedmdesátých letech, je to poslední fotografie která zbyla po umělém "člověku" jménem ANTRAN, kterého jsme si v té době pořídili.


Bylo teplé léto a chýlila se polovina 70tých let, jel jsem z práce po dlouhé pracovní směně, když jsem se musel zastavit u skládky a vyhodit tu stoly které mi dala po cestě maminka, u které jsem se zastavil. Když jsem jeden ze stolů nesl na skládku, můj pohled upoutalo něco jako na první pohled plastová panenka, ale náhle jsem byl šokován, to co jsem viděl se skládalo z plastu a z kovového povrchu končetin a obličej vypadal vážně jako lidský s modrými, temnými oči. Popravdě jsem byl i přes to udivení zvědavý co to je a tak jsem to po dlouhém rozmýšlení vzal do auta na zadní sedačku a odvezl domů. Můj syn byl téměř stejně šokován jako já, pohledem na jeho obvody bylo vidět něco zlomeného, asi jen pár části. Po pár dnech k našemu překvapení, se ta bytost, nebo android, zdála, že přichází k životu. Jeho oči začali být více vyjímavé, začal různě otáčet končetinami a po pár minutách se k jeho vlastní vůli postavil. Netřeba říkat, jak jsme z něj byly oba šokováni, ten kdo vytvořil tenhle "android" musel být naprosto geniální. Už po ani ne po několika týdnech jsem začal chápat, není to hračka, není to panenka, je to umělá napodobenina člověka. Jak jsem ho pozoroval, vykazoval neskutečné množství inteligence a schopnosti myšlení. Za tu dobu se náš nový elektronický přítel naučil spoustu věcí, jako třeba vynášet koš, hrát si se synovými hračkami, měl dokonce i oblíbenou; červené malé autíčko, dokonce se nás snažil i napodobovat, snažil se jíst vidličkou, i když neměl žádné trávící ústrojí, nebo třeba pohybovat rty i když neuměl mluvit. Věděl jsem, že to bylo něco jiného. Snad vojenský kousek hardwaru, nebo nějaký soukromý experiment, ale jak by se dostal na skládku? Chtěl jsem ho dát pryč, ale když jsem viděl mého syna jak si s ním hraje, když jsem viděl jeho rozzářené oči, tak jsem ho prostě odstranit nemohl. Můj syn byl vždycky tak sám, málo kdo se s ním bavil a tohle se teď stalo snad jeho nejlepším přítelem. Jaký otec by snad bral svému synovi štěstí? Neublíží mu to, tak jsem se snažil ignorovat riziko nebezpečí.
Pojmenovali jsme ho tedy "ANTRAN", to měl totiž vytisklé malým písmem na zádech. Rychle s ním uběhlo několik měsíců, a zdálo se, že se naší rodině čím dál víc přizpůsobuje a problémy s ním nebudou, rodinná atmosféra se zlepšila, syn byl náhle veselejší, začal nosit lepší známky, všechno se zdálo být lepší.
Až jednoho večera v červenci, jsem si sedl na gauč s pivem před televizi, náhle si Antran a můj syn klekly přede mě na koberec a začali mezi sebou hrát ten chlapecký boj, no prostě jako malí kluci. Ignoroval jsem to, ale když už jsem si zrovna chtěl pomyslet, jak je krásné když si dva chlapci hrají, moje pozornost upoutal hlasitý povzdech a já se zahleděl na mého syna, jak klečí na koberci a drží se za ruku.
,,Co se stalo?" Zeptal jsem se.
On nic neříkal, jen si vyhrnul rukáv a ukázal na červený pruh nad jeho zápěstím, ,,Antran mě bouchl." odpověděl třesoucím se hlasem. Bylo to opravdu rudé a za chvíli se mu z toho udělala modřina ve tvaru kostky, samozřejmě, takových modřin ještě mít bude, ale můj otcovský instink mě donutil trochu napomenout Antrana: ,,Zlobivé dítě!" Zvýšil jsem na něj hlas. Najednou se Antranovi v tváři objevil chladný výraz, jakoby si neuvědomoval svojí sílu a bylo mu to líto, jeho rty se pohnuli, jakoby chtěl něco říct, ale co už jsme se nedozvěděli. Později večer jsem se tedy Antranovi jako právoplatnému členu rodiny omluvil a všechno bylo už v pořádku.
O několik týdnů později přišel syn v noci ke mě, můj spánek přerušil jeho vstup.
,,Tati..." Zašeptal.
,,Ano synu?" Odpověděl jsem ospale.
,,Kouká na mě."
,,Kdo? Kdo na tebe kouká?"
,,ANTRAN. Kouká se na mě z konce mojí postele."
Jeho hlas se chvěl strachem a já poznal že něco není v pořádku. Všiml jsem si jak si tře ruku, přišel ke mně a vyrhnul si rukáv, moje srdce se potopilo ve strachu. Na zápěstí má další modřiny, teď jich tam je asi tak pět.
,,Sundej si košili Adame." Vyzval jsem mého syna a snažil se zachovat klid, rostla ve mě panika, strach, hněv. Sundal si košili, to co jsem viděl mě zmrazilo, kolem jeho pasu byly samé modřiny, různých velikostí, různých odstínů hnědé a fialové. Okamžitě jsem vyrazil do Adamova pokoje.
Nic.
Zařval jsem na horní část postele, koukal jsem se pod postel, z okna, do koutů, nic. Náhle jsem za sebou uslyšel těžké kroky doprovázené zaklepáním na dveře, ale kroky pokračovali.
,,Je v podkroví." Zašeptal jsem.
Jak jsem procházel chodby, všiml jsem si, že dveře jsou různě poškrábané, ale co mě zaujalo, byl tenký provázek vedoucí k dveřím od podkroví. Pomalu jsem je otevřel, řekl jsem synovi aby zůstal tam, kde je, za mnou. Žebřík k podkroví spadl dolů a já vylezl. Vzal jsem si baterku a rozsvítil jí, abych našel vypínač od světla. Přemýšlel jsem, nemám zavolat ochrannou službu? Ale ne, kdo by mi to věřil, kdo by mi věřil inteligentní kovový android který bije mé dítě? Kdyby viděli modřiny, zatknout mě za zneužití, proto jsem musel mlčet, ale ani na podkroví nic nebylo.
Uběhli týdny, měsíce, pokaždé když jsme šli ven, ANTRAN se nám dával víc najevo. Kytky vadly, blátivé stopy vedoucí až k oknům nebo rozškrábané zdi. Obával jsem se o syna, když jsme spolu chodili ze školy, všude, nikdy jsem ho od té doby nespouštěl z očí. Také jsem přemýšlel nad tím, co se to s Antranem proboha děje. Co způsobilo to náhlé nepřátelství vůči nám? Byl to můj křik? Omlouval jsem se do zdi, do prázdných místností, dělal jsem pro Antrana první poslední, myslel jsem si, že už by mohl přestat takhle vyvádět, ale všechny moje pokusy byly marné, kdybych totiž tušil co příjde té noci, nikdy bych nespal.
Můj spánek byl opět narušen, ale teď bolestivým křikem mého syna, instinktivně jsem vběhl do pokoje mého syna, ale už pozdě. Celý pokoj byl jak po výbuchu, rozškrábané prostěradlo, skoro všechny věci byly různě poházené a okno bylo rozbité. Rozplakal jsem se, křičel jsem jméno mého syna, prosil ať se vrátí. Ale nic. Volal jsem na policii a pečlivě jim vyložil vše, co se stalo, že mého syna unesli. Ptali se, jestli jsem viděl viníka, ale lhal jsem, řekl jsem že ne a doufal že fotky mého syna jim budou stačit.
Několik dnů na to už jsem plakal jako dítě se slovy, že život už nemá cenu, že jsem nikdy nezjistil, že ta...VĚC... bude špatná. Zklamal jsem mého syna, zklamal jsem jeho důvěru ve mě a teď za to musím platit.

Bylo září, seděl jsem s pivem opět u televize v ruce a najednou jsem uslyšel vrznutí dveří.
,,Adame?!" Zakřičel jsem, nic. Šel jsem se podívat do kuchyně, ale jediné co jsem tam viděl byla, ANTRANOVA OBLÍBENÁ HRAČKA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama